Po škole jsem šel domů a Lily mě doběhla.
„Ahoj. Můžu jít s tebou?“ zeptala se mě.
„Ahoj. Jistě. Můžeš. Kde bydlíš?“ zeptal jsem se.
„V Pollyanversové ulici.“ Odvětila.
„Tam já bydlím taky.“ Zvolal jsem nadšeně.
„Vážně? To je skvělé.“ Zatleskala.
„A odkud jsi k nám přijela?“
„Ze sousedního města. Kvůli tátovi práci. Nemáme auto a dojíždění bylo komplikované. Navíc nemáme tolik peněz,
takže si auto nemůžeme dovolit. Prodali jsme byt tam a teď jsme si koupili byt zde.“
„Aha.“
„Ale lidé zde jsou takoví hezčí, než tam u nás.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Spolužáci se chovají lépe. Nejsou tak… nechovají se ošklivě, nenadávají si a tak, i když jsou tu i výjimky, ale
většina je lidí hezkých.“ Usmála se na mě.
„Aha. Už chápu. Ano, možná. Já sice neznám sousední školu, ale rozhodně jsou lepší než můj soused.“ Zkonstatoval
jsem a dál jsem Lily vylíčil některé mé příhody mezi mnou a mým sousedem a některými spolužáky.
„Je potřeba jemu a ostatním pomoci.“ Zauvažovala Lily.
„
Ano.“ Souhlasil jsem. „Bude to ale těžké.“
„Spolu to zvládneme.“ Povzbudila mě Lily.
„V to věřím také.“
Od této doby jsem byl přímo přesvědčen, že tato dívka je dívka z toho snu. Že spolu dokážeme pomoct ostatním
lidem a vést je tou správnou cestou. Sice to bude složité a těžké, ale já věřím, že společně i spolu s ostatními
lidmi to dokážeme. Ukážeme jim správnou cestu, po které se mají vydat a společně budeme stoupat po těch dlouhých,
pro někoho snad nekonečných schodech, po kterých se dostaneme do světlých výšin.
Ale kdo ví.
Byl to jenom sen?