Jmenuji se Vilém a rád bych vám vyprávěl zvláštní příběh, který se odehrál už dávno. V době, kdy jsem
sloužil jako zbrojnoš rytíře Filipa ze Sirőny. Když jsem ho prožíval, netušil jsem, že tento příběh se bude v
naší zemi vyprávět celé generace.
„ Ještě uhasíme ten oheň, pane a budeme moci pokračovat v naší cestě“.
„Dobře Viléme, dodělej to a vydáme se opět na cestu“.
Rytíř Filip měl jedné noci sen nebo snad vidění o království, kterému se musí vydat na pomoc. Dle jeho
vyprávění to byl velice silný prožitek. Také hned druhý den začal jednat. Dal povel sluhům, aby začali ihned
chystat vše potřebné na cestu.
I já jsem se připravoval. Těšil jsem se, jak opět vyrazíme do neznámých krajů, na dobrodružství, která s mým
pánem prožijeme. Sloužil jsem u něho rád. Byl opravdový šlechtic ve všech směrech – čestný, odvážný a zbožný. I
jeho otec byl na něho velmi pyšný. Přestože byl synem druhorozeným, náš král mu to nikdy nedával najevo. Oba své
syny vychoval v čestné muže.
„Pane… chtěl bych se zeptat. Vy víte, kterým směrem máme jet“?
„Ano Viléme. Proč se ptáš“?
„Víte, pane, už putujeme téměř třetí týden a stále nejsme u cíle“.
„Již brzy se dočkáš“, pousmál se Filip nad mou nedočkavostí.
„Slyšíte to, pane? Před námi. Slyším nářek“.
„Pospěšme, ať se dozvíme, co se to tam děje“. Rychle se blížíme k povozu, už i rozpoznáváme slova
naříkajícího.
„Všechno mi vzali, co já teď budu dělat“.
Dojeli jsme k muži, který klečel vedle svého povozu a naříkal.
„Pane, co se Vám stalo“? Ptá se ihned můj pán, jakmile sestoupí z koně.
„Všechno mi vzali…, víte, vážení pánové. Já jsem hrnčíř a vždy tak po dvou měsících jedu své výrobky prodat
do hlavního města naší země. A z tohoto zisku pak živím celou rodinu,
až do dalšího prodeje. Ale co já teď budu dělat, když mi všechny peníze vzali ti zbojníci“?
Na to můj pán z opasku odepnul jeden měšec.
„Je tam sto zlatých tercínů“, pravil hrnčíři.
„Pa-pa-pane“ koktal radostně hrnčíř. „To jsou pro mě peníze na celou zimu. Jak ti to mohu oplatit“?
„Tvá radost je pro mě dostatečnou odměnou. Ale snad… rádi bychom u tebe přespali. Podíváme se na zoubek těm
zbojníkům“.
„Pane to ne, je jich mnoho“.
„A to s nimi místní král nic nedělá“?
„To máte těžké. Dřívější král sjednal pořádek, ale teď po jeho smrti, převzal trůn jeho syn a divoké kmeny
začali opět rabovat. Avšak i mladý král bojuje, jen mu chybí zkušenosti jeho otce. Armáda naši země není nijak
početná, za to území je veliké, proto vyhnat všechny ty zbojníky dá mnoho práce“.
„ Dobrá tedy…. Nějaký čas se usadíme tady u vás ve vesnici a třeba se nám povede vám nějak pomoci“.
„Lidé si toho budou moc vážit, ale jen vy sám pane“?
„No, uvidíme. Pojeďme už do vesnice“.
„Ano pane. Není to již daleko“.
Jakmile jsme dorazili do vesnice a ubytovali jsme se, ptal se můj pán jak se dostane k chrámu, aby mohl
poděkovat za ochranu po čas našeho putování. Náš průvodce nám vysvětlil, že při posledním přepadení byl jejich
kostel vypálen a lidé si řekli, že není třeba stavět nový.
Když se pán otázal, kde tedy uctívají Stvořitele, byl odpovědí ještě více překvapen. Lidé měli pocit, že
ztratili ochranu svého Pána. Dle svého úsudku žili poctivě a věrně v Zákonech stvoření a přesto, jako by byli
neustále trestáni.
„Stále nás napadají hordy zbojníků. Drancují, vraždí. Jsme rádi, když kolikrát uchráníme holý život, potom
je těžké věřit, že nad námi Stvořitel bdí“.
„I přes vaše pochybnosti je Stvořitel stále nad námi, ale pokud vám samotným chybí víra, skutečná víra ve
Stvořitele, v jeho moc, v jeho lásku, spravedlnost,... nemůžete otevřít průplav síle, která od Něj proudí z
nedozírné výše až k nám, malým lidem. My jsme lidé se svobodnou vůlí, my se můžeme rozhodnout, jestli tuto sílu
přijmeme a jak ji přetvoříme, neboť k nám proudí zcela neutrální.
Já vím, že je těžké, dívat se jak trpí vaši blízcí, ale proč se z toho také nepoučit. Žiji skutečně tak,
jak mám? Nezasévám na pole koukol, když chci sklízet pšenici? Nebo, nemá mne těžká chvíle naučit, jak se stmelit
s ostatními a snažit se v pomoci druhým překonávat i své bolesti? A do třetice: rádi si o sobě myslíme, že jsme
dobří služebníci našeho Pána. Je tomu skutečně tak? To, že děkujeme za nový den i jeho konec, za pokrm, za
zdraví,... z nás přeci ještě nedělá dobré služebníky. Skutečnou radostnou prací, tvořením ať už v myšlenkách či
našich činech je mnohem milejší našemu Pánu, než bezduché omílání modlitby. Pracujme tedy především na sobě,
nechť dlíme v čistotě, nejen pozemské, ale především duchovní. Pomoci poté přijdou, tomu věřím z celého svého
srdce“.
Pokračování příště